No jasně, každý sám sobě strůjcem štěstí a evidentně i neštěstí.

Říkám si, kdy se stalo, že z lidské dobroty se stala slabost místo ctnosti.

VZDOR. Čím víc vzdoru vzdorujeme, tím víc sílí. Jediná cesta je vzdor přijmout. Neprat se s ním, jinak vždycky vyhraje. A to nemluvím jen o vzdoru dětí, kde prohraje s jedním vzdorem dokonce několik zúčastněných, včetně samotného vzdorujícího dítěte (v konečném důsledku).

Ta dětská bezelstnost. Upřímnost. A představa o dokonalým světě. '...a on s váma váš táta nebydlí? A proč? A má vás rád?' Přiznávám, že dotyčná něžná čtyřleťačka s velkýma očima, který se nikdy nesetkaly a tím, že by táta a máma nebyli spolu, mě tou jednou otázkou rozložila víc než několik sebezkušenostních seberozvojových seminářů v rámci...

Vychováváme tím, kdo jsme, nikoli tím, co děláme.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Totiž vedle prohlášení "jsem máma a kdo je víc?" se objevuje ještě upgradovaná verze a to je porovnávání počtu dětí a z něho plynoucí pichlavá věta "jedno dítě, žádný dítě." AU!