Všechny články
Vychováváme tím, kdo jsme, nikoli tím, co děláme.
"Jsem máma a kdo je víc?!"
Rozmohl se nám tady takový nešvar. Totiž vedle prohlášení "jsem máma a kdo je víc?" se objevuje ještě upgradovaná verze a to je porovnávání počtu dětí a z něho plynoucí pichlavá věta "jedno dítě, žádný dítě." AU!
Hranice. Známe svý vlastní hranice? Víme, kde jsou? Máme je vůbec? Smíme si vůbec nastavovat hranice? A co druhá strana? Respektuje naše hranice, nebo je překračuje?
Taky to znáte? Hlídací tety a babičky vám vrací plačící dítě se slovy - "Mámo, vždyť tys to dítě rozbila! Do teď byl se mnou Jaroušek hodný, a teď, jak jsi přijela, jenom brečí. To je tvoje vina. Tys ho rozmazlila!"
Jak pomoct dětem i sobě, když se rodina rozpadne.
Žijeme v době, kdy je všechno moc, nebo všechno málo, a nikdy není nic dost. Žijeme v náročný době. Já si tu náročnost začala víc uvědomovat až v roli mámy, kdy najednou rozhodujete o někom druhým, kdy se někomu druhýmu snažíte vytvořit ty nejlepší kořeny, z nichž vyroste zdravý, vyrovnaný jedinec schopný obstát v této době. A co v...
Vyjasněme si jednu věc: S dětmi jsme přece na dovolené, takže jasně že víc unavený je ten, kdo skutečně pracuje:) Rozumíme si, doufám...
Klišé? Možná ani ne. Špatní lidé se nerodí, špatným se člověk stává vlivem špatných okolností. Má sice volbu. Nemusí se stát špatným. Může špatné zkušenosti přeměnit v lekce a vyrůst díky nim. Ale ne vždy jsme tak silní… A špatné je, když se takový nešťastlivec dostane k moci. K velké moci.
Hodný děti
Hodný děti. To jsou ty, co poslušně sedí, počkají v klidu a mlčky, až si maminka vypije kafe, dotelefonuje, nalakuje nehty, dopovídá větu kamarádce. Neruší. Sedí a jsou potichu. Jsou hodné. Jejich rodiče se dmou pýchou. Kdyby to šlo, vybírali by vstupné, aby se ostatní mohli pokochat. A jak se v nich dme ta pýcha, občas sklouznou k tomu, že...